Jdi na obsah Jdi na menu
 


Retrotábor Horní Bečva

http://seniorbohumin.rajce.idnes.cz/3.-9.9.2017_Tabor_Horni_Becva/  zde fotky, povídání klikni dál - Celý příspěvek

Nadšeni loňským retrotáborem u Hradce nad Moravicí jsme se i letos přihlásili na druhý ročník. Přišlo ale zklamání. Krajská rada seniorů tábor zrušila. Naštěstí máme vedoucí seniorklubu Hanku, která zajistila tábor s firmou Tábory v Beskydech. O našem táboru na rekreačním středisku Pekárny Rališka na Horní Bečvě  informovala i seniory z celorepublikového webového portálu i60 a přihlásilo se i několik táborníků z celé republiky. Nejede se v horkém červnu, ale v babím létě. Přiblížil se den odjezdu. Je neděle 3.9. Dle předpovědi prší. Počasí zkrátka nesnese pohled na rozzářené tváře těšících se seniorů, kteří se hromadí před radnicí.

Přijeli jsme k rekreačnímu středisku, kde už na nás čekali a hned nás ubytovali. Zdravé jádro loňských tábornic dostalo sedmilůžkový pokoj. Příznačně jsme si jej pojmenovali U sedmi trpaslíků. Bylo evidentní, že sedmé lůžko je do místnosti přidáno, ale tak nešikovně, že tři lůžka jsou těsně vedle sebe a lezlo by se do nich z kratší strany po čtyřech. Projevila jsem se jako bytový architekt a zavelela, že skříň dáme semhle, stolek támhle, tuhle skříňku mezi tyhle postele a jednu židli mezi další postele a může sloužit jako noční stolek a prostřední válendu vytáhneme z trojky a ustavíme na uvolněný prostor. Pesimisté namítali, že se to tam nevejde a neotevřeme dveře, ale já trvala na svém návrhu, protože jestli se člověk v životě stěhuje šestkrát za posledních patnáct let, už má míry nábytkových kousků v oku. Povedlo se. Nyní máme každá přístup k posteli pohodlný a bezpečný. Vybalily jsme kufry do úložných skříněk, kterých je také málo na počet ubytovaných, tak já mám své věci nechané v kufru a ten leží na stolečku, který by byl stejně zbytečný. Vyčerpány a hladové jsme dorazily do jídelny, kde jsme si pochutnali na přírodním plátku s rýží. Následoval první společný zábavný večer her a karaoke. Naše sedma se vytratila nad sál do klubovny a mastily jsme karty. Usínalo se nám dobře za ševelení deštíčku.

4.9. Zatra práce, jsem od půl páté vzhůru a budíček bude až v půl osmé. Po něm je rozcvička. Při dýchání čisťoučkého vzdoušku jsme se trochu rozhýbali a šli na snídani. Následovalo rozdělení do oddílů a bohumínským byl přidělen černoušek Saša. Od teď budou bohumíňáci všechny táborové soutěže vybojovávat pod vlajkou Jihoafrické republiky. Při nástupu jsme dostali pohlednici z Bohumína, na kterém nám seniorklub přál příjemný pobyt - děkujeme! A dostali jsme první úkoly. Vymyslet název a oddílový pokřik. Marta navrhla název Parta hic a všichni jsme s tím souhlasili. A pokřik máme tenhle: Bohumín je parta naša, velí nám tu afroSaša. Tak uvidíme, jak to porota ocení. Vedle jak ta jedle, parta hic už tu jedna je, tak změna je život. Je nás v oddíle osmnáct, jmenujeme se Bohumínská osmnáctka. I pokřik jsme měli změnit, protože to má být oddílová hymna. Takže takto: Beskyde, Beskyde, kdo po tobě ide? Černoch afroSaša, za ním chasa naša, černoch afroSaša, za ním chasa naša!

​Reklamace deštivého počasí byla kladně vyřízena ke spokojenosti všech, dostali jsme počasíčko nové, krásné jasné sluníčkové!

​ Odpoledne jsme se věnovali šití oddílové vlajky. Úkol zněl  šít, možno dozdobit fixem. Využili jsme naší hymnu, základ tvoří zelené kopečky Beskydy a pod nimi tančí africký náčelník Saša. Písmeno B je Bohumín, číslice 18 značí počet členů.

Všechny oddíly vytvořily krásné originální vlajky, ty budou do konce tábora zdobit jídelnu, která se po večeři mění v kulturní místnost. Na večer jsme si na Talentmánii připravili tři vystoupení. Květinka s Věrkou mají vystoupení Bob a Bobek, Viluš nás překvapí poetickým pásmem a čtveřice Věra, Jarka, Majka a já předvedeme Babybalet. Všechna vystoupení se líbila a porota úmyslně bodovala tak, aby všichni získali stejný počet bodů čtrnáct. Opět jsme se vytratili a mastili amerického žolíka.

​6.9. Snídaně bez rozcvičky, protože nás čekal náročný výletový program. Sraz byl před budovou a pořád se postávalo, tak jsme se s Martou rozhodly, že půjdeme napřed, ať nemusíme tak hnát. Protože Bečvy znám, věděla jsem, kde je zastávka U Vaníčků, ale chyba lávky, z té jede autobus jednou denně, ostatní odjíždějí od přehrady, kam už se se mezitím kolektiv přesunul zkratkou. Musely jsme přidat do kroku, abychom se k nim oklikou dostaly. Najednou telefon, kde jsme, to volaly dvě sestry, že neví, kam mají jít, že jsou v lese. Opravdu velice cenná informace o jejich přesné poloze. Radím, honem jděte nejbližší cestou směrem dolů k přehradě. S námi to dopadlo dobře, my se k autobusu dostaly včas. Nakonec i zabloudilci byli nalezeni osádkou auta a přivezeni na Bílou, kam jsme my ostatní dojeli autobusem. Lanovka už nejezdí, ale bylo domluveno, že pro nás pojede a byli jsme vyvezeni nahoru. Zvolili jsme si buď kratší nebo o dva km delší trasu a pochodovali dolů. Cestou někteří hledali houby a úspěšně! Do odjezdu autobusu zbýval čas, využili jsme pohostinnost Domovjanky, což je obchod s kavárnou a kafe vonělo a lákalo nás, čemuž jsme neodolali. Opět jsme se rozdělili, někteří z autobusu vystoupili na Bečvě a šli do tábora na oběd, zbytek měl balíčky s kuřízkem a jel do Rožnova. Ve Světě kamenů jsme fotili, kochali se či jen litovali, proč nejsme bohatí, mohli bychom si na památku odnést diamantový náhrdelník. Takhle jsme nakupovali jen drobné kamínky za několik desetikorun. Po cestě na domluvenou exkurzi do svíčkárny začalo krápat a my pořád šli a šli a už to bylo půlhodiny a cíl něvidno. Spásou byly dva osobáky našich vedoucích, ty na několikrát odvezly kulhající a skuhrající bandu dědků a babek, kterým s každým dalším metrem přibývaly roky a vypadalo to, že to bude jejich poslední cesta v životě. Únava z horské túry a pochodu do svíčkárny se odrážela ve tvářích. Proto po skončení prohlídky výrobny svíček jsme byli odvezeni po skupinkách k autobusu a seniortaxi se opakovalo i po příjezdu na Bečvu a opět nás osobáky vyvezly do kopečka k chatě. Zlatá Stanička mi záda natřela hojivou mastičkou. Po dobré večeři nám Viluš promítal fotky a videa z cesty po Americe, kterou absolvoval v sedmdesáti. Pokračovalo hraní žolíka. Síly jsem pomalu nabírala zpět, takže kolem půlnoci už mne nic nebolelo a ještě nás asi deset vytrvalých křepčilo na parketě.

6.9.

Ráno jsme začínali rozcvičkou. Po snídani jsme na louce luštili kvízové otázky, týkající se hlášek z filmu. Velká šéfová tábora Ivana má dnes narozeniny, tak jsme jí popřáli. Aby pohybu nebylo málo, na louce jsme tančili na hudbu, jak nám vedoucí předcvičovali. Krásné slunečné počasí dovolilo soutěžit na hřišti. Nosit vejce na lžičce, hrnek vody, předávat kroužek či navlékat ruličky na lano. K obědu byly výborné borůvkové knedlíky, olizovali jsme se až za ušima. A dostali jsme další pohled od seniorklubu! Odpoledne jsme stříleli ze vzduchovky a foukali foukačkou, ze které vylítly maličké šípy. Vzduchovka se mi nikdy nelíbila, zkrátka z ní střílet neumím. Foukačkou jsem něco dala, ale mistrovské výkony to nejsou. Pokračovali jsme v postřehovce, což je soubor takových testů paměti, zručnosti nebo čichu. Jestli jsme se zavázanýma očima ohmatávali předměty nohou, neuhodli jsme nikdo tři předměty, s bídou jeden. Osahávání rukou už mělo úspěch a všichni jsme dobře vyhmátli korkový špunt, cibuli a houbičku na nádobí. Nejvíc se nám povedla doplňovačka, kdy jsme po chvíli zjistili, že tajemný text je pionýrský slib a tudíž jsme měli velice rychle vyluštěno.  Pak už jsme se honem připravovali na večerní vystoupení. Náš oddíl se představil hned pětkrát, čímž chceme nahonit body do celotáborového zápolení. Všichni už zaslouženě spinkají, jen já trčím u počítače a stahuju fotky a píšu táborový deník.

7.9.

Rozcvičku nám zrušili, že si až v devět na louce dáme táborové tanečky a tím se rozcvičíme. Ale my jsme o rozcvičku nechtěli přijít, tak se předcvičování dobrovolně ujala Věrka z Ostravy a předvádí nám cviky s nádechem jógy. Překvapili jsme tím vedoucí Janu, která nevěřícně zírala, jak spousta seniorů úplně dobrovolně cvičí a dokumentárně si to vyfotila. Dopolední program jsme opět začali kvízem, tentokrát to byly otázky z českých filmových pohádek. Následovala soutěž v tiché poště. Tvrdé oříšky pro organizátory. V některých oddílech mají marody, kteří polehávají a oddílový vedoucí je sháněl, protože chyběli do počtu. Tak se na louku pomaličku přibelhávali scházející soutěžící a vedoucí je přepočítávali, protože bylo potřeba, aby všechna družstva měla stejný počet. Našeho oddílu se taky sešla jen polovina, zbývajících devět jsou buď marodi nebo individualisté, kteří raději volí cestu do lesa na hříbky či jízdu krajinou na kole. Naštěstí byl počet devět dostačující a po řádném vysvětlení se mohla soutěž spustit.  Bída, bída. Šeptali jsme si slova pomalu a tajenku odevzdali jako poslední. Po kuřeti na paprice s knedlíky jsem usnula jako špalek a smysluplně využila polední klid. Nabrat sílu jsem potřebovala na odpolední olympiádu. A věřte, že to byl dojemný ceremoniál s olympijskou hymnou, s vlajkonoši, se zapálením olympijského ohně a slibem rozhodčích a závodníků. Následovalo závodění v hodu míčkem do koše nebo na cíl, shazování kuželek, šipky, střelba z kuše, střílení z praku...Bojovali jsme jak lvi, tak uvidíme, jak se to projeví na bodování v celotáborové hře. Po večeři jsme si pochutnali na vlastnoručně opečeném párečku. Kytarista hrábl do strun a u táboráku se vesele zpívalo. Zlatý hřeb však teprve čekal. Venku už byla tma jak v pytli, když jsme se vydali na stezku odvahy. Trasa byla značena lucerničkami s hořícími svíčkami a k dovršení všeho na nás vyskakovala různá příšerná strašidla. Já si statečně celou cestu prozpěvovala: Já se nebojím!!! Šlo se po mírně klesající asfaltové silnici a když je vůkol tma tmoucí, jde se i tady dost obtížně. Nemilé bylo, že začalo krápat a nevinné mžení se přeměnilo v hustý déšť. I přes tu hrůzu jsme všichni statečně došli k cíli, kde jsme si předávali dojmy a bezpečně ve skupině jsme se vrátili do suché chaty.

8.9.

Ranní rozcvička nesmí chybět na rozproudění krve. Při snídani jsme dostali další pozdrav, kde nám seniorklub popřál pěkný pobyt - děkujem!!! Dopolední program je pro milovníky koní. Přesunujeme se k jízdárně, kde má každý možnost povozit se na koni. Mne veze koník Tornádo. Klidný a statečný koník, který vydržel můj počáteční strach. Bylo to opravdu pěkné. Následovala výroba pískové mandaly. Zkoušely jsme to poprvé a prodávat bychom naše výtvory ještě nemohly, ale třeba se v budoucnu zdokonalíme. Po obědě jsem už byla tak strašně unavená, že jsem odpadla a spala a spala. Odpolední cvičení na louce bylo taky velice příjemné. Sluníčko hřálo a podivovalo se našim polohám, kdy jsme se snažili cvičit dle cvičitelky Ivany. Po večeři se jednotlivé oddíly představovaly v karnevalových maskách. To zas byla parádní směska! Pirát, tygr, zdravotní sestra, šašek, kouzelník, šantánová tanečnice, Saxana... Pak už jsme se těšili na losování tomboly. Asi největší radost udělala výhra radost Květince, když vyhrála velkou termosku, která se jí bude na turistiku hodit. Mezi hudbou ještě několik soutěží, kde se mohly nasbírat další bodíky do celotáborovky. Jsou dvě hodiny v noci a já píšu poslední řádky táborového deníčku, protože opět nemohu spát. Ale už asi půjdu a nechám si zdát o tom, že zítra třeba vyhraje náš oddíl.

9.9.

​Ráno jsme se všichni vzbudili dříve. Třeba proto, aby si kafaři mohli dát svůj ranní nápoj. Pak pokojem U sedmi trpaslíků prolítlo tornádo. Nic nezůstalo na svém místě a mizelo to v kufrech a batozích. Během několika málo minut byl pokoj úplně prázdný. Po snídani přišla řada na závěrečný ceremoniál. Bohumínské pionýrky dostali pátou pohlednici z Bohumína. Diplomem se oceňovali jednotlivci i skupiny.  Za úklid, za kulturní vystoupení, za aktivitu, za střelbu a za různé další soutěže. Se skromností napíšu, že jsem se dle textu na diplomu stala nejaktivnější tábornicí na tomto táboře. Úderem desáté jsme nacpali do autobusu kufry a ahoj, Rališko! Vedoucí se s námi loučili slzičkami a všichni sborem tvrdili, jak jsme byli skvělá parta. Autobus se rozjel směrem k domovu. V Ostravě jsme k vlaku zavezli přespolní, co budou pokračovat na Brno a Prahu. V Bohumíně jsme dorazili k městskému úřadu v době, kdy zrovna jedna svatba šla dovnitř a druhá svatba už vycházela po obřadu ven - inu, pěkné přivítání!!! Tak jsme doma a těšíme se na příští tábor. Velké poděkování Hance, že ve spolupráci s Ivanou a jejím týmem Tábory v Beskydech tento nevšední tábor pro odrostlé pionýry připravila.

 

 

Fotky zde: http://seniorbohumin.rajce.idnes.cz/3.-9.9.2017_Tabor_Horni_Becva/

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Archiv

Kalendář
<< únor / 2024 >>

Statistiky

Online: 1
Celkem: 243480
Měsíc: 4764
Den: 120